V současné době oživilo nádvoří historického domu č. 23 na Senovážném náměstí v Praze kvarteto plastik v nadživotní velikosti. Svého času zdobily průčelí budovy, vystavěné koncem 19. století coby bankovní dům legendární české pojišťovny Slavia, a posléze přestavěné v letech dvacátých minulého století.
Dnes je tady mnoho nejrůznějších institucí a lékařských ordinací, včetně sídel několika odborových organizací, sdružených v ČMKOS. V devadesátých letech minulého století zmíněné sochy však příslovečný zub času už natolik ohlodal, že musely být sneseny na dvůr, kde odpočívaly ještě dalších mnoho let, než se o jejich záchranu postarala Správa majetku odborových svazů v kultuře (SMOSK) s předsedou Správní rady Jaroslavem Matouškem a Jindřichem Ptáčkem, tajemníkem Unie orchestrálních hudebníku ČR, kteří vše iniciovali.
Unikátní lapidárium
A že to byly starosti vskutku nemalé, dokazuje i náš rozhovor. Jindřich Ptáček má vedle hudby rád též výtvarné umění a kromě jiného je i dlouholetým kurátorem komorních výstav v přilehlé kavárně na Senovážném náměstí. Zcela logicky mu tedy připadl největší díl starostí o záchranu jedinečných plastik.
„Na střeše, na původních podstavcích, bylo původně soch osm,“ vzpomíná Jindřich Ptáček. „Vlivem počasí se začaly doslova rozpadat, navíc hrozilo jejich zřícení, proto byly ze střechy začátkem devadesátých let odstraněny a uloženy na dlouhá leta, jako ubohá torza, pod plachtou na dvoře. Památkáři mnohokrát naléhali na restaurování soch a jejich návrat na střechu, neboť budova se nachází v pražském památkovém území. Náklady na restaurování však mnohokrát překračovaly možnosti Správy majetku odborových svazů v kultuře, proto až šťastným kontaktem s Petrem Sieglem, vedoucím pedagogem Ateliéru restaurování sochařských děl AVU, který nabídl restaurovat nejprve tyto čtyři skulptury jako diplomové práce posluchačů, mohlo k tomuto skoro neuvěřitelnému zázraku dojít.
Sochám v mnoha případech chyběly ruce i nohy, měly opadané některé podstatné detaily, v jednom případě dokonce chyběl celý obličej. Nebyla k dispozici jakákoliv dokumentace a bohužel bylo jen něco málo fotografií, které byly v archívu, a ty navíc nebyly k tomu všemu dostatečně průkazné a zřetelné. Proto při restaurování musely být tyto důležité detaily doplněny tak, aby odpovídaly celkovému vyznění toho kterého díla a byl přitom maximálně respektován dnes už jen vlastně tušený styl anonymního autora.“
Restaurování soch je velice nesnadná záležitost. Předchází jim velké množství zkoumání stavu objektů, včetně technologické a chemické laboratoře a stanovení restaurátorského postupu. Zajímá nás, jak jste se vyrovnali s touto skutečností a kdo nakonec restaurátorské práce provedl?
„Podle mého názoru je nutné jmenovat nejprve Petra Siegla, který tuto akci na AVU dokázal tak neuvěřitelně úspěšně realizovat a dále pak jeho kolegy a kolegyně, kteří se o tu akci jako celek zasloužili. Především Michal Polák, Ondřej Šimek (technologická laboratoř RSŠ AVU), Jiřina Přikrylová (Chemická laboratoř RSŠ AVU) a v neposlední řadě i sochař Pavel Míka. Ze studentů lze jmenovat za jedinečný výkon Davida Janoucha. Restaurátorské práci muselo předcházet velké množství zkoumání stavu sochařských objektů, laboratorní a fyzikální výzkum, bylo provedeno statické vyhodnocení a rovněž byl vypracován i restaurátorský záměr. Nepochybně se jednalo o nesmírně náročné zadání a pro dokončení restaurování všech dalších čtyř soch předpokládáme, že budou dokončeny v příštím roce.“
Navíc situaci komplikuje těžko uvěřitelný fakt, že se dosud nenašla jakákoli dokumentace. Není jasný autor, dokonce ani přesné datum (kolem roku 1925) vztyčení alegorických plastik na průčelí historické budovy, která by si zasloužila být prohlášená za památku, neboť kromě jiného je v interiérech doposud velké množství původní dekorace od kovových prvků přes lustry a svítidla až po vitráže.
„Prapůvodně asi sochy nebyly vytvořeny či vymodelovány na zemi a osazeny jeřábem, ale vytvořeny až přímo na střeše. Ukazuje na to materiál. Jsou v podstatě cementové a jejich „kosti“ a „maso“ tvořily armaturové dráty a úlomky cihel, vše pak spojené, a do závěrečné podoby vyvedené v umělém kameni – betonu. Na fasádu se zpět vrátit nemohou – už jen pro náročnost jejich vyzdvižení. Jejich váha je mimořádná. Proto tady na nádvoří z nich vytvoříme výstavu.“
Již nyní si ale můžeme prohlédnout první čtyři. Dvě impozantní mužské figury a dva jejich ženské protějšky. Muži strážci či bojovníci zřejmě rezonují na vlasteneckou strunu slovanství, v té době tak veledůležitou. Postava ženy a matka s dítětem v náručí již symbolizují rodinu a poslání pojišťovacího ústavu, jehož budovu v té době zdobily. Další čtyři sochy jsou ještě v restaurátorských ateliérech RSS AVU, kde se o ně postará parta mladých umělců, pod vedením Petra Siegla. Jak se taková plastika vlastně restauruje, zjistíme až po jejich návštěvě v září 2017. To už ale bude jiná reportáž.
Autor: Ivan Černý
Snímky Petra Koleva
Další rozhovory si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery