Rozhovor - Klavírista Lukáš Vondráček: Jsem přesvědčený o tom, že hudba přežije všechny krize umění

Lukáš Vondráček se těší na návrat posluchačů do koncertních sálů. Snímek Pavla Šinágla

Hudba

Lukáš Vondráček patří k nejuznávanějším českým klavíristům doma i v zahraničí. Jeho život se odehrává téměř neustále na cestách mezi kontinenty. V září se ale představí na zahajovacím koncertu Janáčkovy filharmonie v Ostravě (čtvrtek 10. září 2020) i na festivalu Dvořákova Praha, který začíná v pátek 4. září 2020.

Zatímco na koncertním pódiu působí suverénně, jeho technicky dokonalá hra je prostoupena emocemi, při rozhovoru působí spíš uzavřeně a odpovědi formuluje s opatrností a rozmyslem.

Na rozhovor jste přijel do Prahy z rodné Opavy a hned pokračujete na koncerty do Bruselu. Kde jste vlastně doma?

Po sedmi letech, kdy jsem studoval a potom žil v Bostonu, se v poslední době cítím doma v Česku. Až do vypuknutí koronavirové krize jsem neustále jezdil po světě, letos jsem hrál už v Austrálii, Malajsii, ve Spojených státech i různě po Evropě. Měl jsem skoro sto koncertů do roka, takže jsem stálé bydlení moc neřešil. Moc rád se vracím do Opavy, kde mám všechno, co potřebuju, je to dobré prostředí na práci i na odpočinek.

Sto koncertů do roka je dost. Kolik jich pokládáte za únosné?

Stovka je už opravdu moc, při tomto počtu ztrácíte radost a motivaci. Padesát nebo šedesát by mi úplně stačilo. Dnes už nemám potřebu si něco dokazovat, takže je lepší odehrát dvacet kvalitních koncertů, z nichž mám dobrý pocit, než sto průměrných.

Máte spočítáno, kolik jste jich už odehrál?

Myslím, že už to budou dva tisíce, ale přesně spočítané to nemám.

Čeká vás dvořákovský program. Na Dvořákově Praze jste kurátorem komorní řady a budete hrát i oba jeho klavírní kvartety. Jaký máte vztah k Antonínu Dvořákovi?

Vezmu to trochu oklikou. Každý z nás má v sobě zakotvený jistý ideál krásy. V běžném životě je těžké se k němu přiblížit, ale když trávíte čas s hudbou, jakou psal Antonín Dvořák, tak je to jednodušší. Jako každý Čech jsem na Dvořáka hrdý a jeho hudba mi přináší radost.

V Ostravě zahrajete Dvořákův Klavírní koncert g-moll, jehož klavírní part není tak efektní, je to spíše koncert pro orchestr a klavír, snad proto nebývá tak často uváděný.

Hraju ho už od svých dětských let a mám stejný dojem, i když to jistě nemá co dělat s kvalitou díla. I když je to koncert hudebně velmi krásný a poměrně technicky náročný, nikdy se nedostal do mainstreamového klavírního repertoáru. Přesto ho hraju velice rád. Nejde přece o ovace diváků, ale o zážitek z díla, které je na nejvyšší hudební úrovni.

Na Dvořákově Praze Vás ale uslyšíme nejen ve Dvořákových skladbách…

S Komorním orchestrem České filharmonie budu hrát Grand Rondeau pro klavírní trio a orchestr od Jana Václava Huga Voříška a na koncertu s Českou filharmonií Klavírní koncert č. 2 c-moll Sergeje Rachmaninova. O něm se často říká, že je to takový okázalý hudební Hollywood bez patřičné hloubky, ale myslím, že Rachmaninov byl velký klavírní génius. Jen on a Chopin byli s klavírem natolik sžití, že pro něj dokázali psát tak dokonale. A tento koncert je dnes známý tak, že se line i z reproduktorů obchodních center či výtahů.

Pokládáte to za určité znesvěcení?

Ne, proč? Třeba i touto cestou dorazí do uší lidí, kteří zatouží poslechnout si ho celý. Obecně nemám rád, když hodnotná hudební díla slouží jen jako podkres. Ale uvědomuji si, že žiju v jistém hudebním skanzenu, zatímco valná většina lidí se s takzvaně vážnou hudbou vůbec nepotká.

Sám si nejspíš hudbu pro relaxaci nepouštíte. Vím, že máte rád přírodu. Čím Vás přitahuje? Tichem?

Přesně tak. Tichem, čistým vzduchem, neposkvrněnou přírodou. A nemusí to být jen dramatická krajina. Mám na přírodě rád i drobný detail – rozkvetlou květinu, motýla, věci, kterých si jiný člověk třeba nepovšimne, ale mně přinášejí pocit krásy a uvolnění.

Jakou roli pro Vás hraje publikum? Kdesi jste řekl, že chcete být prostředníkem mezi dobrou hudbou a publikem, ale neznamená to, že byste myslel jen na ně?

Ne že bych si nevážil publika, bez něhož bychom my hudebníci nemohli vůbec existovat, ale pokud myslíte primárně jen na to, jak se publiku zavděčit, a upozaďujete svoji vlastní představu o díle, je to špatně. Jak já mám vědět, co ode mě očekává paní v páté řadě? Mohu jí nabídnout jen to, čemu sám věřím, a buď ji to osloví, nebo ne. Jedinečnost hudby je pro mě právě v tom, že vzniká přímo před posluchači. Jsem přesvědčený o tom, že hudba přežije všechny krize umění, protože se vždy najdou lidé, kteří chtějí být u toho a stát se její nedílnou součástí.

Jak se na Vašem rozcestovaném životě projevila koronavirová krize?

Výrazně, odpadla mi většina koncertů. Teď už to vypadá nadějněji, i když třeba Spojené státy americké, kde jsem míval třicet, čtyřicet procent koncertů, jsou až do roku 2022 ze hry. Ale zase jsem získal čas pro studium nového repertoáru. Teď hlavně doufám, že lidé budou mít chuť vrátit se do koncertních sálů a naslouchat hudbě. Myslím si, že to všichni opravdu moc potřebujeme. Koronavirus jistě napáchal mnoho škody, ale já pokládám za daleko škodlivější virus nekulturnosti. Doufám, že se nám ho podaří, za podpory politiků, úspěšně odvrátit.

Autorka: Radmila Hrdinová
Zdroj: Právo

Další rozhovory z hudebního světa najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery