Rozhovor - Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška: Naši předkové byli hrdinové

Vlastimil Vondruška při představení závěrečného dílu Husitské epopeje. Zdroj snímku: ČTK

Literatura

Sedmým dílem zakončil Vlastimil Vondruška Husitskou epopej, více jak čtyři tisíce stran literárního obrazu českých dějin od roku 1400 do roku 1485, kdy byl uzavřen kutnohorský náboženský smír. Ten ukončil náboženské války u nás a stal se vzorem pro pozdější protestantská hnutí v Evropě. Autor se rozhodl představit závěr své čtyřleté práce v Písku.

Proč jste se rozhodl právě pro Písek?

Jednak proto, že se děj fiktivní rodiny Prokopů odehrává převážně v něm, a také proto, že i když jsme se to ve škole neučili, Písek byl ve své době stejně vlivný jako Tábor. Dělba moci byla postavena na tom, že radikální Tábor byl centrem moci vojenské a politické, ale směřování fundamentálního utrakvismu, z něhož vyšla táborská církev, pochází z Písku.

V něm sídlil husitský biskup Mikuláš z Pelhřimova, napsal tam svá teologická pojednání, v něm se konaly husitské synody. A já se snažil zobrazit život měšťanů ve všech polohách, takže Písek byl pro mě zajímavější než zdivočelý Tábor.

V sedmém dílu jste se víc než předání královské moci po smrti Jiříka z Poděbrad Jagelloncům věnoval náboženským sporům. Proč?

V té době už nešlo mocensky ani tak o to, kdo bude králem, zda Polák či Uher, ale o to, jak dopadne boj o kalich. Nakonec zvítězilo utrakvistické pojetí, završené kutnohorským náboženským smírem v roce 1485. To je skutečně zlomové datum.

Přes všechny peripetie, které k náboženskému smíru v 15. století vedly, byl konečně uzavřen domácí konflikt mezi katolíky a utrakvisty a byla potvrzena průlomová zásada, na které byla postavena všechna pozdější protestantská náboženství. Sice to, zjednodušeně, že v otázkách vyznání se musí lidé sjednotit podle své víry v Krista, a nikoli že jim je bude nařizovat církev. Do té doby bylo papežské dogma nepřekročitelné.

Kdo ustoupil, kdo co získal?

Čeští katolíci ustoupili v tom, že byli ochotni nebo spíš byli nuceni diskutovat o smyslu evangelií. V tom husité dosáhli svého. Oni toho vlastně dosáhli formálně už o čtyřicet let dříve basilejskými kompaktáty, nicméně problém byl ten, že tento koncil neměl, řečeno moderním jazykem, legitimitu. Tehdy se v církvi vedl spor o to, zda v jejím v čele stojí papež nebo koncil.

Nakonec zvítězil papalismus, tedy nadřazenost papeže nad všemi věřícími. Ten ale basilejská kompaktáta neuznal, takže formálně byli utrakvisti po Lipanech znovu na začátku, protože domácí katolíci využili papežův postoj jako opozice k dalším bojům. Proto ta další léta válek.

Papež však přesto Jiřího z Poděbrad, husitského krále, alespoň zpočátku uznal.

Jistě, ale jemu šlo o politické zájmy a chtěl ho použít k boji proti Turkům. Jiří z Poděbrad se mu navíc zavázal, že doma bude bojovat s kacíři. To si papež vyložil jako potlačení utrakvismu, ale pro Jiříka jeho kališničtí stoupenci kacíři nebyli, měli přece svá kompaktáta.

Probíhaly typické diplomatické hrátky. Nicméně kutnohorským náboženským smírem byl tento ideologický boj uzavřen a řešení přijalo s mírným odstupem i papežství.

Jeden z důvodů, proč jste se do psaní epopeje dal, byla snaha sejmout z husitství jeho ideologickou fasádu. Ukázat, že se v té době i normálně žilo. Myslíte, že se Vám to, s ohledem na besedy, kterých se účastníte, podařilo?

Myslím, že ano. V mém literárním pojetí navíc nejde o vědecký převrat. Plně respektuji pohled současné historiografie, jenž se snažím zpřístupnit i lidem, kteří vědecké studie nesledují. Nic totiž v dějinách není černobílé. Obě strany měly svým způsobem pravdu, obě však svým způsobem mlžily a páchaly násilí. Naprostou katastrofou bylo, že spolu odmítaly o svých ideologických rozporech diskutovat.

Samozřejmě šlo o víru, ale rovněž o moc a majetek. Na jedné straně vlivná katolická šlechta a bohatí patricijové, proti ní zneuznaní kazatelé, zchudlí rytíři a měšťané. Jedni se odmítali moci vzdát, druzí nemínili dál poslouchat, takže obvyklý konflikt, jaký provází celé dějiny lidstva. A to se rozhodně nedá zjednodušovat na zápas hodných proti těm zlým.

Co zbylo z husitství jako ponaučení pro dnešek?

Pohled na husitství, o němž mluvíme, se v poslední době medializoval, takže lidé pochopili, že se v politice mnohé mechanismy neustále opakují. Ve zkušenostech a chybách našich předků hledají inspiraci pro aktuální dění. Čím fanatičtěji se dnes hádáme o ideologické věci, tím větší problém si do budoucna vytváříme. Stejně jako národ v husitské revoluci. Nakonec dospěli ke smíru, ale za cenu škod.

My bychom se škod mohli vyvarovat, pokud bychom začali poctivě diskutovat bez ideologických dogmat a byli tolerantnější. Současně pokud bychom ctili zájmy naší země. Nelze pořád ustupovat.

Naši předkové byli hrdinové, kteří dovedli svou pravdu uhájit proti celé křesťanské Evropě. Máme být na co hrdí. To je podle mého názoru dědictví, které jsme převzali a musíme chránit pro naše budoucí generace.

Autor: František Cinger
Zdroj: Právo

Další rozhovory o knihách u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny