Rozhovor - Francouzská herečka Catherine Frotová: Mám ráda setkávání různých světů

Catherine Frotová na návštěvě v Praze. Snímek Evy Kořínkové

Film

Ve čtvrtek 7. prosince 2017 vstoupí do kin film francouzského režiséra Martina Provosta Polibek od Beatrice s Catherine Frotovou a Catherine Deneuveovou v hlavních rolích.

Martin Provost v něm vypráví příběh setkání dvou žen: porodní asistentky Claire a Beatrice, bývalé milenky Claiřina zemřelého otce. Beatrice vstupuje po letech a nevítána do Claiřina života. Film měl předpremiéru na Festivalu francouzských filmů, kde ho osobně Catherine Frotová uvedla.

Ve filmu Polibek od Beatrice hrajete porodní asistentku. Jak jste se v té roli cítila?

Má profese má tu velkou výhodu, že si mohu vyzkoušet řadu různých povolání. Hrála jsem zpěvačku, která zpívá falešně, hrála jsem šéfkuchařku a teď porodní asistentku. Nejdůležitější vždycky je, jak člověk ovládne techniku té které profese, aby mu divák uvěřil.

U role porodní asistentky bylo opravdu neuvěřitelné přivádět na svět děti. Musela jsem si v sobě udržet určitý vnitřní chlad, aby to působilo uvěřitelně, protože ty emoce jsou v tu chvíli nesmírně velké. Ale profesionál, který tu práci dělá denně, už je tolik necítí.

Film je ale také o smutnějších věcech včetně smrti. Co vás na scénáři zaujalo?

Nejvíc se mi líbil protiklad obou žen. V první části je moje hrdinka Claire už dost vyhořelá, smutná, osamělá, nic v jejím životě moc nefunguje. A potká se s tou druhou, která je úplně jiná. Je veselá, bere život tak, jak přichází, nedívá se dozadu, a to všechno přesto, že ji čeká smrt. A mě velmi zaujalo setkání dvou světů a myšlenka odpuštění.

Jak se na place pracuje dvěma slavným herečkám, dvěma silným osobnostem?

Bylo to snadné. Nejsem nijak komplikovaná bytost, nemám přehnané nároky, pracuji vždycky na tom, kdo je má postava, a dál to nijak neřeším. A Catherine Deneuveová je osobnost, která v sobě vždycky měla nějaké tajemství. Aspoň pro mě určitě. V našem příběhu hraje ženu, která se vrací po pětatřiceti letech a je v tom opět něco tajemného.

Navíc k ní mám svým způsobem osobní vztah. Když mi bylo devět let, viděla jsem ji ve filmu Slečinky z Rochefortu, který na mě zapůsobil hlavně tím, že Rochefort je mé rodné město. Takže to teď pro mě bylo velké setkání.

Vy jste se předtím neznaly?

Ne, neznaly.

Velkou hlavní roli jste ztvárnila také ve filmu Marguerite o nejhorší zpěvačce světa, který se z velké části natáčel v Praze. Jak na to natáčení vzpomínáte?

Byly to dva náročné měsíce. Točili jsme patnáct hodin denně, byla jsem strašně unavená. To je moje hlavní vzpomínka. Ovšem hrát Marguerite bylo úžasné, protože to byla osobnost, která stojí mimo jakékoliv charakteristiky. Je to téměř románová postava, která žije v jakési uzavřené bublině neskutečného světa. Ten film je krásný, silný, protože je to velká tragédie a zároveň je to směšné.

Při vší úctě k výkonu Meryl Streepové ve filmu Božská Florence, v němž hraje stejnou postavu a který měl premiéru jen o rok později, na mě váš film působí autentičtěji. V čem vidíte hlavní rozdíl vy?

Jsou to dva naprosto odlišné filmy, skoro jako kdyby ani neměly stejnou titulní hrdinku. Stephen Frears natáčel úplně jinak a úplně něco jiného než Xavier Giannoli. Meryl Streepová hrála groteskní postavu, já tragickou. I já mám radši Giannoliho Marguerite, protože je to film o hledání pravdy o jejím životě. Ten druhý film je o směšnosti.

Mimochodem, jak se studuje tak strašlivě falešný zpěv?

Není to úplně snadné, ale já se u toho ohromně dobře bavila. A vzpomínala jsem na to, jak když jsem byla malá a jezdili jsme s rodiči na prázdniny, táta s mámou seděli vepředu a my tři děti vzadu. Tatínek zpíval strašně falešně, protože jsme z toho měly velkou legraci, a on tím zlobil maminku.

U nás je dobře známý i film Z prezidentské kuchyně. Jaké bylo setkání s kuchařkou prezidenta Mitteranda? A jste vy sama dobrá kuchařka?

Nejsem, ale jídlo si velmi ráda dám. Miluji haute cuisine, jsem gurmán. Něco jsem se při natáčení naučila, ale nijak zásadně se můj vztah k vaření nezlepšil, nestalo se mou vášní. Mnohem důležitější pro mě bylo setkání s paní Hortense, skutečnou Mitterandovou kuchařkou. Je to osobnost, dobrodružná a pro mě nezapomenutelná.

Autorka: Věra Míšková
Zdroj: Právo

 Další filmové rozhovory si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery