Téměř po padesáti letech se na jeviště pražského Národního divadla vrátil Verdiho Maškarní ples. Proč, na to nové nastudování ale nedokázalo dát přesvědčivou odpověď.
Verdiho opera o zavraždění švédského krále Gustava III. kombinuje milostný trojúhelník se spikleneckým motivem a ve své době měla i nepochybný smysl politický. Dnes je uváděna především pro své hudební kvality a nádherné pěvecké party.
Dominik Beneš před premiérou zdůraznil téma pokrytectví a přetvářky, ale z jeho režie se žádné výrazné téma přečíst nedá. Inscenace se tváří rádoby moderně, ale zároveň tak, aby scénografickou okázalostí potěšila i oko konzervativnějšího diváka. Vznikl tak nicneříkající kočkopes, nahodile vršící banální symboly jako líčící stolky, andělská křídla, smrtihlava, obří postel, svítící italský nápis desiderio / touha, kdyby někdo náhodou nepochopil...
I to by se ale dalo skousnout, kdyby hudební nastudování ozřejmilo smysl, proč si Národní divadlo zvolilo právě tuto operu. Sólistické obsazení první premiéry však s pěveckými party těžce zápolilo a místo bel canta se tu víc tlačilo na sílu hlasu. Platí to o jinak hlasově disponovaném Michalu Lehotském v roli král Gustava i maďarském barytonistovi Michelu Kalmandym v roli jeho přítele a soka Renata. Hlas ruské sopranistky Veroniky Dzhievy zněl v Amélii sice hutně, ale bez emotivního výrazu a kýžených výšek. Veroniku Hajnovou coby věštkyni Ulriku v hlubších polohách nebylo vůbec slyšet. Po herecké stránce se pěvci omezili buď na pouhé postávání na scéně, pokud možno co nejdál od sebe, anebo na operácky prázdná, loutková gesta bez zakotvení v pěvecko-hereckém výrazu a logickém jednání.
Sobotní druhá premiéra nabídla o několik tříd lepší obsazení. Peter Berger, Svatopluk Sem, Anda-Louise Bogza i Eliška Weissová předvedli výkony, které svědčily nejen o daleko lepší hlasové kondici a logice obsazení do týchž postav, ale též o schopnosti výrazu, dynamiky a hereckého prožitku, pokud jim ho statická režie umožnila. Žádnému z pěvců nepomohly ani nesmyslné a k typu zpěváků většinou velmi nevhodné kostýmy, a bohužel ani hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, nervózně těkající v tempech, výrazově ploché a neschopné udržet souhru orchestru se sólisty i sborem.
„V reji masek jistě nemineme cíl,“ zpívají spiklenci chystající se k vraždě krále Gustava. Má-li být cílem Opery Národního divadla hudebně kvalitně a režijně srozumitelně tlumočené dílo, pak bohužel nová inscenace Maškarního plesu svůj cíl citelně minula. A s ní i diváci.
Autorka: Radmila Hrdinová
Zdroj: Právo
Další hudební recenze najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery