Recenze - Drsný irský tanec v Příbrami

Zleva Ivana Krmíčková, Anna Fixová, Vladimír Senič a Monika Timková v Tanci na konci léta. Zdroj snímku: Divadlo Antonína Dvořáka Příbram

Divadlo

Letošní sezonu zakončilo Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami premiérou hry Ira Briana Friela Tanec na konci léta. Částečně autobiografické dílo je nostalgicky laděné vyprávění Michaela, muže ve středním věku, který vzpomíná na léto roku 1936. Bylo mu sedm, vyrůstal na irském venkově a byl formován ženami. Kromě svobodné matky Kristy ho vychovávaly i její čtyři sestry.

Tanec na konci léta patří v českém divadelním prostředí k vyhledávaným dramatům. Poskytuje kromě jiného vynikající příležitost rovnou pěti herečkám. A právě na vztahu mezi sestrami Mundovými postavil režisér Petr Hruška celou inscenaci.

Každá ze sester je povahově jiná, každá si v sobě nese jiné životní trauma a všechny se snaží nějak přežít. Jaké jsou doopravdy a co se skrývá za drsnými řečmi, se divák dovídá postupně a z náznaků. Vrcholem celé inscenace je pak scéna, kdy se sestry roztančí na lidovou irskou hudbu z rádia. Najednou jsou všechny svobodné, vzájemně propojené a vypustily pečlivě ukryté emoce.

tanecirsko 1I v tanci se ale zrcadlí rozdílnost jejich povah. Přísná a velmi nábožensky založená Kate (Helena Lapčíková) spíše způsobně cupitá, kdežto její přímý protiklad, drzá a rozpustilá Maggie (Anna Fixová), tancuje jako by jí šlo o život.

Hudba a tanec se prolínají celou inscenací, nostalgické písně třicátých let podkreslují Michaelovo bloudění pamětí a tanec tak patří k nejšťastnějším okamžikům jinak osamělých sester. Michaelova matka Krista (Monika Timková) se rozzáří pouze v okamžiku, kdy přijede na návštěvu Michaelův otec a vyzve ji k tanci. Stejně tak se při tanci se stejným mužem rozzáří i její sestra Agnes (Ivana Krmíčková).

V českém prostředí se trochu upozadila další velká témata hry, prostředí rituálů ve střetu s moderním světem a střet katolicismu s pohanstvím. Ta v sobě nese především strýček Tom navrátivší se z misie v Africe. Jeho vzpomínky na Afriku a záliba v rituálech slouží spíše jako herecký prostředek k jeho vykreslení jako podivína, který si v sobě nese životní trauma.

Ačkoliv jsou ve hře některá témata bytostně irská, inscenace akcentuje především osamělost člověka, sílu žen a boj a za jejich místo v hroutícím se světě. To vše je zahalené do nostalgických vzpomínek možná tím pádem trochu nespolehlivého vypravěče.

Autorka: Petra Hanušková
Zdroj: Právo

Další divadelní recenze najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery