Recenze - Jak Drábek v Národním pohřbil Jonnyho

Petra Alvarez Šimková (zpěvačka Anita) a Jonathan Stoughton (skladatel Max). Snímek Patrika Boreckého

Divadlo

Operu Jonny vyhrává (Jonny spielt auf) rakouského skladatele s českými kořeny Ernsta Krenka vrátilo po více jak devadesáti letech na domácí scénu pražské Národní divadlo. Bohužel v inscenaci, která záslužnost tohoto počinu značně devalvuje.

Krenkova „Zeitoper“ z roku 1927 je groteskním portrétem Evropy 20. let, v němž vedle sebe stojí operní patos a jazzová dravost, evropská kultura ztělesněná Paříží a USA se svým americkým snem, opojení technikou, tancem, filmem, exotikou, romantickými milovníky i cynickými podvodníky – to vše pulzuje v Krenkově revui v dynamickém temporytmu.

Režisér David Drábek nic z toho nepochopil. Na rigidně chladnou scénu s papundeklovým ledovcem vypustil trpaslíky, ledního medvěda, sviště, yettiho i tančící alpské protěže, jež se potácejí v bezmocné motanici. Měl-li to být humor, pak se s Ernstem Krenkem totálně míjí. Sólisté postávají na jevišti v operáckých pózách a nesmyslných kostýmech. A sbor, jenž mohl být zdrojem žádoucí pohybové stylizace, jen bezradně a realisticky cosi předstírá.

Ani po hudební stránce nedopadl Jonny o moc lépe. Ačkoli americký dirigent Stefan Lano je avizován jako specialista na hudbu z přelomu 19. a 20. století, Krenkova opera zněla pod jeho taktovkou mdle a bez patřičných výrazových kontrastů. Ze sólistů jen Jiří Rajniš v titulní roli tuší, o čem by Jonny mohl být, a na premiéře předvedl, že má k tomu pěvecké, herecké i pohybové dispozice. Zajímavá mohla být i Vanda Šípová jako Yvonne, na premiéře bohužel pro úraz pěvecky nahrazena německou sopranistkou Steffi Lehmannovou. Petra Alvarez Šimková v roli operní zpěvačky Anity a Jonathan Stoughton jako romantický skladatel a milovník Max předvedli slušné hlasy, ale k charakteru postav i Krenkovy hudby se nijak zvlášť nepřiblížili.

Nudný Jonny tak namísto očekávaného zisku a oživení operního repertoáru Národního divadla budí rozpaky a lítost z promarněné šance.

Autorka: Radmila Hrdinová
Zdroj: Právo

Další divadelní recenze najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery