Pražské Divadlo Ungelt se profilovalo jako scéna hereckých osobností. V poslední době se jeho vedení snaží okruh osobností rozšířit či generačně obměnit. I proto se poslední premiéra stala tamním debutem Tatiany Vilhelmové a Jiřího Langmajera.
Oba jsou natolik výraznými herci, že do Ungeltu nepochybně patří, a svými výkony to potvrdili. Neměli to ale snadné, neboť hra anglického dramatika Davida Harea Skylight, kterou Jan Šotkovský pro Ungelt přeložil jako Skleněný strop, jim v tom svou plakátovostí příliš nepomohla.
I když je označována za koncentrovanou esenci i vrchol Hareovy tvorby a ověnčena řadou cen včetně americké Tony Award, postavy působí vykonstruovaně a jejich dialog často sklouzává k pouhému hlásání postojů a idejí. Příběh Kyry, učitelky problémových dětí žijící v sociálně vyčleněné londýnské čtvrti, a bohatého majitele sítě londýnských restaurací Toma, je založený na protikladu jejich životních postojů a citu, který je k sobě přitahuje.
To, co v thatcherovské Británii poloviny devadesátých let minulého století působilo zjevně odvážně, v našem kontextu ne zcela funguje, alespoň ne v inscenaci režiséra Víta Vencla, který text vyhrotil do strindbergovsko-brechtovské a místy až patetické dramatičnosti.
Divák si klade otázku, jak postavy s tak rozdílným názorem na život mohly šest let žít v intimním vztahu, a co je, kromě sexu, vlastně spojovalo. Váhy diváckých sympatií se mají překlánět tu na jednu, tu na druhou stranu, ale inscenace (a zjevně i hra) straní více Kyře. A když Tomovy argumenty začnou znít až nebezpečně rozumně, musí ho autor srazit na kolena odhaleným podvodem s milostnými dopisy.
Tatiana Vilhelmová obdařila Kyru nervní, citlivou duší a neustálým napětím, Jiří Langmajer se v Tomovi od sebestředného suveréna přehrává plynule do polohy racionálního, po odpuštění i po Kyře toužícího muže. Oba hrají na sto procent, ale přesto v tom zůstává rezerva plynoucí z nepříliš uvěřitelného dialogu. A také ze zbytečně realisticky pojatého bytu, včetně předstíraného vaření Kyřiny večeře.
Předstírání je totiž něco, co komorní scéna Ungeltu zásadně nesnese. Roli Tomova syna Edwarda dobře ztvárnil Vincent Navrátil. Jeho vstupní i závěrečná scéna s Kyrou zapůsobila příjemným vylehčením a přirozeným dialogem.
Autorka: Radmila Hrdinová
Zdroj: Právo
Další divadelní recenze najdete na webu Putováné za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery