Recenze - Nové povídky Olgy Tokarczukové nutí přemýšlet, do jaké míry jsme obětí sebeklamu

Osmapadesátiletá Olga Tokarczuková na podzim 2019 získala Nobelovu cenu za literaturu. Měla být hostem veletrhu Svět knihy 2020, účast ale odřekla a veletrh se přesouvá na podzim. Zdroj snímku: ČTK/AP

Literatura

Nejen tím, že je napsala nedávná polská nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková, ale už názvem vzbuzují očekávání Bizarní povídky, které v překladu Petra Vidláka vyšly u příležitosti Velkého knižního čtvrtka 19. března 2020.

Soubor deseti povídek spojuje atmosféra podivnosti, něčeho, co se vymyká racionálnímu chápání. A není to pouhá nepravděpodobnost zde zobrazeného světa, která signalizuje podobně ironický odstup jako v alkoholických vidinách Jerzyho Pilcha nebo černohumorných hyperbolách Janusze Rudnického, obou jejích krajanů. Pro Olgu Tokarczukovou je ironie nástrojem svébytného uměleckého přístupu ke světu a jeho fazetám.

Efektu bizarnosti dosahuje různě. Výsledná podivnost není neurčitá, ale konkrétní a sledovatelná. V úvodní povídce Cestující je tomu tak díky ozvláštňující pointě, která dosavadní rozhovor dvou náhodných spolucestujících převrací vzhůru nohama, stejně jako některé zažité způsoby vnímání.

V dalších povídkách Olga Tokarczuková buduje bizarní vyznění mísením obtížně spojitelných prvků v celky, jež se navenek tváří, jako by byly nejsamozřejmější na světě.

Povídky se přitom odehrávají v pestrých a plnokrevných světech, autorčinou velkou předností je originální výstavba prostředí a charakterizace postav. Tvůrčí odstup naznačuje už tím, že vypravěč bývá až na výjimky buď upozaděný, nebo - je-li zároveň protagonistou, jako v povídce Zelené děti - nijak zvlášť neposunuje děj. V takových případech se těžiště přesouvá na postavy, ty, jimiž je hýbáno.

tokarczukova titulMírný odpor povídky kladou tam, kde je bizarní situace lehce čitelná či předvídatelná, přesto prostředí vyžaduje, aby čtenář přistoupil na autorčinu hru. Mnoho povídek si vystačí se souřadnicemi skutečného světa, i toho nejobyčejnějšího, zalidněného nehrdinskými hrdiny; souřadnicemi, které jsou jen trochu vychýlené z normálu a někde v nich čeká iracionální past jako příslovečné imaginární číslo u rakouského spisovatele z první poloviny 20. století Roberta Musila.

Vpád podivnosti do světa hrdinům ztěžuje či znemožňuje orientaci v něm, náhle se nemají čeho chytit - to platí pro povídky Zavařeniny, Pravdivý příběh nebo Švy.

V jiných si autorka dovoluje větší rozmach a míru bizarnosti dovádí na hranici žánrové literatury, což může být na škodu: u historizující miniatury Zelené děti lze spisovatelce fikční svět snadno věřit, avšak do budoucnosti situované Transfugium nebo Návštěva naznačují příslušnost k vědecko-fantastickému žánru. Pro jedny čtenáře však mohou být až příliš fantaskní, zatímco jiní si řeknou, že má-li to být sci-fi, je pohříchu chudokrevná. Něco podobného platí pro texty pracující s prvky hororu nebo fikcí spekulativnějšího typu.

Bizarnost je u Olgy Tokarczukové jednou každodenní a zasahuje jen do života jednotlivce, jindy má rozměry apokalyptické, dystopické vize. V Bizarních povídkách spojuje bizarnost dohromady nejen různé světy, ale hlavně různá témata, která již od autorky známe: historie, zejména ty její vrcholy, kdy jsou ve vzduchu výrazně cítit dějinné sváry mezi racionalitou na jedné straně a city, vášněmi či vírou na straně druhé, jako je tomu v Zelených dětech zasazených do raného novověku anebo v Hoře Všech svatých, která sleduje proměny kultu světců v dějinách - včetně šokujícího zvratu na poslední stránce.

K dalším tématům Olgy Tokarczukové patří ekologie, bioetika a medicínská etika, jichž se dotýkají povídky Transfugium o transformacích člověka v jiný biologický druh nebo Srdce, zaměřené na aktuální téma obchodu s lidskými orgány v Číně. Několik povídek akcentuje motiv rodinných vztahů ze ženského pohledu a v závěrečném Kalendáři lidských svátků dojde na společenskou kritiku lživých narativů totalitní společnosti.

Čímž se dostáváme k otázce po významu bizarnosti v celku sbírky. Absurdní vyznění jednotlivých povídek se sice někdy může zdát samoúčelné, jako něco, čím se přínos textů vyčerpává, aniž by - přes veškerou aktuálnost a apelativnost - směřovaly ke konkrétnímu přemýšlení. Vzhledem k tematické a jazykové spřízněnosti s rozsáhlejšími díly Olgy Tokarczukové se také najde dost čtenářů, kteří je budou brát jako pouhé odštěpky od předešlých, větších čili závažnějších románů a próz.

Povídky však nabízejí všeobecnější východisko v analytické rovině, přestože ne vždy je hlavní linie zlomu mezi normalitou a absurditou vedena tak, aby vyvrcholila pointou. Texty vytvářejí situace, v nichž máloco je nakonec tím, čím se zdá být, což čtenáře nutí uvažovat, do jaké míry je obětí sebeklamu.

Pomalé a groteskně temné odpoutávání se od logiky každodenního světa ve spojení s vybranými tématy originálním způsobem zasazuje eticky naléhavé poselství do barvitých magických kulis, což připomíná další současné středoevropské autory, jako jsou Ádám Bodor ze Sedmihradska, tedy maďarské menšiny žijící na území Rumunska, nebo podkarpatský Taras Prochasko.

Bizarní povídky zřejmě zůstanou ve stínu Tokarczukové větších prací; odkládat je do kategorie "jen pro fanoušky" by však byla chyba.

Autor: Jan M. Heller
Zdroj: magazin.aktualne.cz

Další knižní recenze si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny