V rámci oslav 100. výročí vzniku Československa vyšla před krátkým časem skvělá kniha novináře a reportéra Jana Rychetského Špionem Běločechů v Rusku s podtitulem Po stopách našich legionářů od Zborova do Vladivostoku.
Obšírná publikace o třech stovkách stránek má dvě linie. Nezasvěcenému čtenáři připomíná legendární legionářskou anabázi našich pradědů či dědů a živým, reportážním stylem nahlíží pod pokličku současného života na Ukrajině i v Rusku, jak ho Jan Rychetský během své dlouhé žurnalistické cesty na vlastní oči viděl a zažil při nejrůznějších setkáních s prostými lidmi i těmi v nejrůznějších funkcích z obou stran znesvářeného konfliktu. Budiž mu připsáno ke cti, že píše objektivně, jak se na správného novináře sluší a patří.
Sám o své knížce, ještě vonící tiskařskou černí, Jan Rychetský říká, se se jedná o hybrid cestopisu a historické knížky. O to je to ale zajímavější. Čtenář se v živé ich formě (v první osobě) psaném rukopise snadno orientuje. Pasáže, týkající se historie našich legionářů jsou vysazeny kurzívou. Jan Rychetský není prvním ani posledním publicistou, který se touto problematikou zabývá. O československých legionářích v Rusku, jejich boji a osudech existuje velká knihovna. Mezi posledními se o nich reportážně rozepsal kupříkladu i Zdeněk Hrabica, bývalý šéfredaktor populárního Světa v obraze a poměrně nedávno na stránkách Národního osvobození i autor těchto řádků. Ale prvenství bezesporu Janu Rychetskému náleží v tom, jak dokázal spojit minulost se současností. Sám k tomu dodává, že si splnil jeden ze svých velkých novinářských snů a my můžeme jen dodat, že na jedničku s hvězdičkou.
Tři pěší divize a jedna jezdecká brigáda
Českoslovenští legionáři v Rusku byli, jak rádi říkají historici, vojáci ztracení v zemi, zmítané občanskou válkou. Nakonec jim zbyla jediná možnost, jak se vrátit domů, a to ovládnout se zbraní v ruce Transsibiřskou magistrálu, nejdelší železnici světa. Stáhnout se po ní na Dálný východ a čekat na lodě, plující do Evropy, což se nakonec i přes zuřivě planoucí boje bílých s rudými povedlo.
A po jejich stopách se tedy vydal reportér Jan Rychetský, který putoval od ukrajinského Sborova přes Bachmač, Volhu a Jekatěrinburk a dál přes Chabarovsk až do cíle ve Vladivostoku. Jel vlakem, stopem i autobusem, pochodoval pešky a spal, jak se dalo, někdy i ve stanu. Všude ho zajímalo, co vlastně místní vědí o legionářské epopeji a jak dnes vnímají naše předky, kteří tu před sto lety zasáhli i do chodu dějin. Slyšel nejrůznější názory, jak je někteří berou za vrahounskou soldatesku nazývanou Běločeši, kteří rozkradli „zlatý ešalon“, za což si pak otevřeli v ČSR Legiobanku, zatímco jiní o nich hovoří s uznáním. A další už o nich nevědí skoro nic.
Hlavně pak poznával dnešní Rusko ze všech stran, takže si přečteme i vyprávění o málo známých záležitostech, jako je třeba reportáž o samorostlém chovateli tygrů ussurijských na hranici s Čínou, nebo kapitolku z rodiště Yula Brynnera, pistolníka ze Sedmi statečných. Původně se jmenoval Julij Borisovič Briněr. Jeho rodný dům stojí nedaleko hlavního přístavu ve Vladivostoku, kde novodobá anabáze Jana Rychetského končila. Kromě řadových občanů ale český reportér hovořil i s nejedním historikem z obou stran plotu, jakož i s Putinovi nakloněnými, či naopak s Putinem nesouhlasícími žurnalisty, ekology i ukrajinskou aktivistkou z emancipačního hnutí, jehož jedna členka před pár týdny narušila prezidentské volby a vyděsila Miloše Zemana. Není bez zajímavosti, že samo vedení toto hnutí po vážných výhrůžkách muselo svého času přestěhovat svou kancelář z Kyjeva do Paříže, neboť „chlapáci“ z ukrajinského Pravého sektoru jim slibovali to nejhorší za jejich emancipační snahy se známým heslem, že „ženská patří do postele a k plotně“.
Štrapáce trvala třiasedmdesát dnů a byla dlouhá 1600 kilometrů
Za svůj největší objev během cesty považuje Jan Rychetský seznámení s vnučkou legionáře Jana Šerého, který před sto lety kvůli těžké nemoci v Rusku zůstal. Oženil se zde, zplodil dvě dcery, v roce 1944 tady zemřel a byl v plné úctě pochován.
„Jako dlouholetý reportér jsem se snažil zachovat všem výpovědím zpovídaných Ukrajinců i Rusů v knize původní autenticitu a expresivitu,“ řekl na besedě, spojené se křtem knihy Špionem Běločechů v Rusku, Jan Rychetský. A dodal: „Ostatně, celá kniha je takovou dlouhou reportáží. A přesto že novinářský žánr reportáž subjektivitu vlastního názoru připouští, držel jsem se zpátky. Laciné pokřiky novinářů a politiků na téma rozbořených rusko-ukrajinských vztahů jsou totiž většinou odrazem vlastních zájmů a ne touhy po hlubším poznání. Z toho pak vzniká primitivní rusofobie či ukrajinofobie, které jako jedno z témat dnes vlastně názorově rozděluje moji milovanou vlast…To je, oč tu běží...“
Zbývá dodat, že ony zmíněné politické fóbie nerozdělují jen Česko, ale i Evropskou unii. A to je, oč tu běží…
Jan Rychetský (* 11. května 1973) je původním povoláním technický redaktor, do žurnalistiky vstoupil v roce 1994 jako novinář Českého deníku, kde působil v kulturním oddělení. Záhy začal publikovat v dalších titulech, jako je Reflex nebo Penthaus. Dále pracoval v redakcích Blesk magazínu, Lidových novin a dalších titulů. V současné době je redaktorem a reportérem Parlamentních listů. Má za sebou roční jazykové pobyty v USA a Austrálii i čtyřměsíční pobyt Rusku. Absolvoval mnoho reportážních cest po celém světě: Evropa, Rusko, Čína, Indie, Filipíny, Maroko, Egypt, Izrael, Brazílie, Nový Zéland i Spojené arabské emiráty. Napsal knihu cestopisných reportáží Australský rok jako klokaní skok a nyní vydal v nakladatelství Daranus publikaci Špionem Běločechů v Rusku.
Autor: Ivan Černý
Zdroj snímků: Archív Jana Rychetského
Další knižní recenze si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny