Recenze - Červená na stříbrném plátně

Odpočívat jsem neuměla. Můj život spočíval v balení kufrů, v odjezdech a příjezdech, říká pěvkyně v úchvatném filmu Olgy Sommerové Červená, který právě vstupuje do kin. Zdroj símku: ČTK

Film

Do českých kin právě vstoupil film Olgy Sommerové s prostým názvem Červená. A je třeba už předem konstatovat, že jde bezpochyby o dílo působivé, zdařilé. Lze to tvrdit už kvůli faktu, že ač se jedná o celovečerní jaksi monotematický dokument, nenudíte se, spíše asi cítíte, že i po těch osmdesáti třech minutách byste docela rádi seděli v kině dál a poslouchali... Poslouchali operní hvězdu a herečku Soňu Červenou.

Film zaujme i přesto, nebo snad právě proto, že neobsahuje ony už dosti stereotypní srdceryvné banality různých těch třináctých komnat a podobných televizních dokumentů. Je především patrné, že pro zkušenou režisérku Olgu Sommerovou toto dílo nebylo jen jedním z mnohých v řadě. Je zřejmé, že pronikla do specifického světa Soni Červené, věděla přesně, proč chce film točit a samozřejmě jak. Film tak nemá žádnou vatu, nikde to na plátně „neskřípe“. K tomu se přidává působivá, emotivní kamera Olgy Špátové a zajisté i skvělá práce ve střižně.

cervena plakatcervena 1Ovšem k výše uvedenému lze jen možná dodat – jsou to prostě šikovné a zkušené dámy českého dokumentárního filmu, a tak jen odvedly svou, v tomto případě jistě brilantní, práci. O tom ovšem asi málokdo v sále bude hloubat. Ten skvělý biják má totiž na svědomí především sama jeho hlavní aktérka. Přitom Soňa Červená prostě jen celou dobu vypráví o svém životě. O životě, který stejně jako domov, rodinu vyměnila za naplnění svého snu, své veliké touhy stát se umělkyní, zpěvačkou na podiích významných operních domů. Vypráví o tom svou překrásnou, podmanivou češtinou, svéráznou dikcí, do které se jistě vkrádá jistý kus teatrálnosti. Ale Soňa Červená prostě je velká herečka a tak ji vše přesto věříte.

Soňa Červená je totiž především krásný člověk, jasných názorů, pevného charakteru. Vypráví o své kariéře světové operní hvězdy – vždyť nastudovala stovku rolí, které pak zpívala ve čtyřech tisících představeních v divadlech pěti kontinentů!

Vzpomíná především na svou Carmen, možná nejlepší Carmen v dějinách. Ovšem vzpomíná také na svoji rodinu, na slavného pradědečka, vynálezce a výrobce hudebních nástrojů, na pradědečka, který vlastně vynalezl saxofon. Na tátu, Jiřího Červeného, původce kdysi legendární Červené sedmy, ale i na maminku, kterou týrali Němci v koncentráku a Češi po válce zabili v našem vězení...

Ano, paní Soňa toho prožila mnoho, bylo dost i toho hrůzného, tragického. Přesto si stýskání zakázala, jak zní název její autobiografické knížky, neztratila esprit i humor (dokonce i ten patřičně černý, kdy pokládá s úsměvem na hrob desku se svým jménem – aby vše bylo připraveno...), odhodlání žít a dokonce stále podávat oslňující výkony na divadelních prknech...

cervena 2cervena 3Seděl jsem v kině a vtíralo se mi stále jisté srovnání. Nedávno vznikl film o jiné české velké herecké osobnosti, Lídě Baarové. Jistě filmy nelze po formální stránce srovnávat. Toto je dokument, film Lída Baarová hraný příběh, kde byla bohužel patrná ona nešťastná a nezdařilá úlitba potencionálnímu divákovi, aby přišel do kina a plnila se kasa. Je tak jistě rozdíl v kvalitě obou filmů, který je ale asi nesmyslné rozebírat.

Je ale asi velký rozdíl mezi oběma hlavními aktérkami. Obě prožily těžké chvíle, řekl bych, že Soňa Červená na tom byla asi hůře, přesto šla dál. Napadlo mě, že i Lída Baarová si mohla kdysi říci ono – stýskání zakázáno a jít za svým cílem stát se konečně z nepříliš kvalitní, pouze velmi krásné herečky tou dobrou. Místo toho skončila u sklenky alkoholu...

Ale třeba vás v kině napadne něco jiného. Takže nerozhlížejte se a jděte na Červenou.

Autor: Jiří Vlastník

Další filmové recenze najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery