Recenze - Antická Ifigenie v melodrama proměněná

Milujícího otce a krále Agamemnóna vytvořil Václav Vydra, jeho dceru Ifigenii Sabina Rojková. Snímek Viktora Kronbauera

Divadlo

Jako první inscenaci v roce 2018 uvedlo pražské Divadlo na Vinohradech Euripidovu tragédii Ifigenie v Aulidě.

Není náhoda, že dramaturgie sáhla po příběhu nevinné dívky, jejíž oběť má přinést Řekům volnou cestu do Tróje. Euripidovy otázky po smyslu (sebe)oběti, zodpovědnosti za smrt, jež má posloužit veřejnému zájmu, ale jež není slučitelná se základními lidskými city, rozpoznání a přijetí vlastního osudu, a mnohé další otázky jsou v této hodnotově zbankrotované společnosti velice potřebné. Stejně jako emoce, jež Euripidova hra přináší.

0 0 ifigenie 1Jde jen o to, jak je vyjádřit. A v tom tkví problém inscenace v režii Martina Čičváka. Nejde o to, že postavy oblékl do elegantních rób blízkých současnosti. Horší už je, že všechny podstatné akce uzavřel do prostoru vysoko umístěného a k hledišti se svažujícího koridoru, který pro diváky není z mnoha míst viditelný a pro herce je vysloveně nebezpečný. To až příliš názorně ukázal nezadržitelný a hrozivě vyhlížející pád Václava Vydry a Kateřiny Brožové z dvoumetrové výšky koridoru na plochu jeviště, který přerušil páteční premiéru (16. února 2018) a který jen šťastnou náhodou neměl vážnější zdravotní následky.

Hlavní problém inscenace ale spočívá v posunu žánru. Zatímco Euripidovy postavy své emoce vkládají do slovního jednání, režisér herce vede k pravděpodobnostnímu vyhrávání a přehrávání citových stavů, jež působivost antické tragédie zlevňují do melodramatické plačtivé truchlohry. A místy až k parodii.

Má to bohužel výrazně likvidační vliv na nádherný překlad Josefa Topola (vzniklý za spolupráce Karla Hubky), jehož veršová i rytmická struktura je narušena už vkládanými slovy a herci pak trhána na kusy nesmyslnými pauzami i snahou vyhrát všechny barvičky citů. A rovněž nesrozumitelností dikce.

0 0 ifigenie 2A aby toho nebylo dost, režie vznosnost tragédie dále drobí nesmyslnými nápady, jako je z nahrávky fňukající a žvatlající miminko Orestes, sbor žen proměněný do sexuálně zachtívavých turistických paniček či v závěru bůhvíproč znějící Ravelovo Bolero.

V takto pochybné koncepci nemají herci mnoho šancí, jak diváky oslovit. Přesto se to daří Václavu Vydrovi v roli Agamemnóna prožívajícího silně a působivě rozpor mezi vůlí otce a povinností vládce, i Kateřině Brožové, která přes jistou vnějškovost své Klytaiméstry nejlépe a nejsrozumitelněji mluví a ve scénách s Václavem Vydrou je i herecky přesvědčivá.

Sabina Rojková je odsouzena dlouho hrát dětinského diblíka, z něhož se jen těžko rodí Ifigeniina uvědomělá oběť, a Markovi Lamborovi z Achillea zůstal většinou jen sebestředný teenager. To, že k divákům přesto dolehne sdělení této antické Sofiiny volby, je rozhodně větší zásluhou Euripidova textu než samotné inscenace.

Autorka: Radmila Hrdinová
Zdroj: Právo

Další divadelní recenze najdete na webu Putováné za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery