Nekrolog - Mirek Kovářík: Ten, který objevil Kryla, Hraběte – i poezii v nás všech

Uncategorised

Blues pro posledního impresária poezie (* 15. srpna 1934; + 4. března 2020)

Miroslav Kovářík. Nejprvnější a nejneúnavnější mediální propagátor moderní české poezie a folkové hudby. Především do rozhlasu, jehož byl redaktorem, v 60. letech minulého století poprvé uvedl neskutečné množství dnešních legend, včetně Šimka a Grossmanna (který, jak se mi přiznal, mu říkal „Mirčo“) a Karla Kryla, jehož první nahrávky pustil do éteru ve svém rozhlasovém týdeníku Klub.

Především ale objevil Václava Hraběte, kterého stihl ještě za jeho krátkého života (* 13. června 1940; + 5. března 1965), ale především se zasloužil o jeho „život po životě“, kdy jeho verše vytáhl v zásadě z popelnice a udělal z něj nejoblíbenějšího českého básníka mladých 60. až 80. let dvacátého století. Když byl kvůli podílu na ilegálním vysílání v srpnových dnech roku 1968 vyhozen z rozhlasu, v roce 1976 založil pořad Zelené peří, s nímž jezdil po studentských klubech a představoval v něm mladé básníky. Po revoluci, v letech 1993 až 2011 se Zelené peří objevilo v rozhlase a pak se opět přeneslo do klubů.

Byl jsem v 90. letech jednou z „Kováříkových akvizic“. Impresáriovi nebylo zatěžko přečíst všechny ty tuny věcí, co mu lidé donesli, a říct jim na ně svůj názor. Nepsal jsem tehdy moc hluboké verše, ale už jsem psal úvahy a divadelní aktovky. Mirek Kovářík mi k nim tehdy řekl spoustu věcí, s nimiž pracuji dodnes. Například že se mu líbí, jak pracuju se závorkami, podtexty, a že si myslí, že ze mě jednou bude dramatik – a šel tak daleko, že se jednu z mých prvotin dokonce snažil udat u svých známých v legendárním divadle Rokoko. (Dneska se tomu směju – sám bych si jim zatím nic z toho. co formou dialogu píšu, zadat netroufl.)

Bylo to v době, kdy jsem odešel z venkova do Prahy, cítil jsem se sám a hledal jsem kamaráda, a tak jsem se ocitl i u slavného redaktora doma, v jeho podkrovním bytě na Malé Straně. Mirek byl férový chlap, věděl, že se mi líbí holky, a tak mi řekl, že „on by pro mě nebyl ten pravý přítel“ (o jeho homosexualitě jsem se dověděl až mnoho let poté). Četl mi ze své nejoblíbenější knihy, které říkal „Bible“, Bulgakovova Mistra a Markétky (z níž měl nejradši postavu tichého glosátora, kocoura Kňoura, кот Бегемот), kterou jsem díky němu přečetl už ve dvaceti (ačkoli jsem ji začal chápat až mnohem později). Během našeho posledního setkání (tehdy u něho v bytě) mi řekl větu, o jejíž hluboké pravdě jsem se přesvědčil a kterou dopochopuji postupně: „Víš, přátele mít můžeš, ale jako opravdový literát budeš vždycky především sám...“ Ale i díky němu jsem na některé věci sám nebyl. Na každém poetickém pořadu, které s elegancí sobě vlastní pořádal (na jeden z nich přišel opilý host a zeptal se na celou místnost: „Kde jste sehnali toho vola?“ a Mirek odpověděl: „Vůl byl najat skrze agenturu.“) se objevil nějaký písničkář. Tak jsem se kromě jiných seznámil s Pepou Nosem, kterého jsem pak sám zval na pořady, které jsem pořádal.

Od mých středoškolských studií jsme se neviděli, ale v letech 2004 až 2005 jsem o impresáriovi opět slýchal, když jsem na stanici Český rozhlas 6 pracoval s jeho „dvojčetem“, se kterým jezdil na všechny dovolené: Jiřím Ješem. I on měl stejné rysy: umění zajímat se o druhého, naslouchat mu, vyhmátnout jeho důležité vlastnosti. V době kdy jsem byl psychicky na naprostém dně, mě pan Ješ jednou před legendárního rozhlasovou vilou, kde se zrodil Jára Cimrman, zvedl tím, že mi řekl, že jsem překvapivě vzdělaný a že by si to vzdělání zasloužilo, aby ze mě opravdu něco bylo. Tehdy jsem si všiml, že i jemu se to rýmuje.

S Jiřím Ješem, narozeným v roce 1926, jsem se rozloučil roku 2011.

Mirek Kovářík, narozený v roce 1934, zemřel 4. března 2020.

Nikdy nebudu dost vděčný za lidi, kteří na tomto světě zůstali tolik let, aby nám mladším předávali hloubku časů, které oni ještě zažili – a my už ne.

Autor: Tomáš Koloc
Zdroj: kulturni-noviny.cz
Zdroj snímku: Webové stránky Mirka Kováříka

Další neveselé čtení, tedy nekrology, najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku Arcusgallery