Nekrolog - Smutek paní Thálie

Vzpomněl jsem si na Miloše Kopeckého, který kdysi pronesl úvahu v tom smyslu, že je-li třeba u herce po padesátce uvádět o koho jde a co umí, je s jeho kariérou cosi v nepořádku a měl se asi věnovat v životě něčemu jinému. Představovat tak blíže jak Květu Fialovou, tak Jana Třísku, rozebírat všechny nuance jejich kumštu, připadá mi jaksi zbytečné až urážející, stejně jako u Karla Högera, Jeana Gabina a dalších výjimečných kolegů.

Květa Fialová a Jan Tříska prostě byli, a byli na té své parketě filmové či divadelní dokonalí. Ať už ta parketa byla jedno prkénko či podlaha velkého sálu. Ovšem právě tito dva herci měli kromě svého nesporného umění ještě něco dalšího společného, i když, pokud si nyní vybavuji, asi se moc často na plátně či jevišti nepotkávali. Oba dva si vytvořili své soukromé, pozoruhodné, exotické světy, s až mystickou povahou snad danou plynutím jejich životů nikoliv bez drobných či větších ztroskotání.

Když odchází populární herec, není to jen tučné sousto pro upachtěného bulvárního redaktůrka. Je to velký smutek především pro milióny diváků a posluchačů. Zcela právem – vždyť s takovou osobností jsme trávili mnoho krásných chvil. Když se to tak vezme, často více času, více krásného času, než s mnohými příslušníky vlastní rodiny. O panu Janovi i paní Květě to platí stoprocentně, zbývá tak jen smeknout klobouk a říci: Děkujeme!

Květa Fialová se narodila ve Veľkých Dravcích na Slovensku. Po skončení války vystudovala brněnskou JAMU, následovala divadla v Opavě, Českých Budějovicích, v Kolíně a Martině. Nakonec v roce 1958 konstatoval Jan Werich, že takováto půvabná herečka měla být v „jeho“ ABC už dávno, a toto divadlo se stalo Květě Fialové trvalým domovem.

Stejně jako stříbrné plátno či televizní obrazovka, kde vytvořila kolem 120 rolí. Většinou pěkných a nezapomenutelných, ale vlastně na ni skutečně velká hlavní role jaksi nezbyla. Rád vzpomínám třeba na její dceru Jaroslava Marvana v Plaveckém mariáši z počátku její filmové tvorby, na andělíčkářku paní Dragičovou ve filmu Partie krásného dragouna, výrazné role v pohádkách Dařbuján a Pandrhola či Princezně se zlatou hvězdou. Zazářila i v oskarových Ostře sledovaných vlacích či samozřejmě v její snad životní roli svůdné Tornado Lou v geniální parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera.

Dá se říci, že právě tato herečka se stala ve svých rolích jistým sexy symbolem své doby. Její krásná tvář, grácie mluvy i pohybů, nepochybně i řádný díl smyslnosti ji stavěl na roveň tehdejších italských či francouzských hvězd celuloidového pásku.

Nestalo se tak a divil jsem se tomu i litoval. Jistě, v těch dobách zde nebyl budován kult hvězd, nebyly tudíž ani patřičné scénáře. Ovšem třeba příčinou byla herečka sama. Možná tragická zkušenost z konce války, kdy byla znásilněna vojáky Rudé armády, které za tento čin jejich velitel před zraky mladé Květy zastřelil, trvale determinovala vztah herečky k mužům a sexu. A snad tedy ani netoužila z filmového plátna oslňovat pány svými nespornými půvaby.

Laurence Olivier kdysi s despektem poznamenal: „Herečky se kdysi zoufale chtěly stát hvězdami, nyní se hvězdy snaží zpátky stát herečkami“. Domnívám se, že Květa Fialová tuto trasu vynechala – stala se především „pouhou“ herečkou bez oněch hvězdných manýr.

Vytvořila si ostatně svou specifickou, všeobecně známou, životní filosofii, specifický, ironický, často až kousavý humor, které ono „hvězdné myšlení“ prakticky vylučovaly. Stala se herečkou, vynikající herečkou. Kdo viděl v ABC Jezinky a bezinky či hru Harold a Maude od Colina Higginse, dá mi jistě za pravdu. Chtěl bych citovat z recenze Aleny Urbanové: „Maude Květy Fialové je světlá a tak trochu i neskutečná bytost bez věku, tak jako bývají dobré víly, stále nanovo udivená nad zázraky života. Usmívá se na něj jemným přátelským úsměvem a vyrovnává se s ním laskavým humorem...“

Dalo by se říci, že to není jen Maude, že je to herečka Květa Fialová sama. Měli jsme všichni velké, veliké štěstí, že tu nějaký čas byla s námi...

Je to někdy i výhodou být stárnoucím pamětníkem. Jako takoví jsme v době jeho velké slávy s potěšením zažívali výkony tohoto mladíka, asi nejpohlednějšího frajera, jak lépe to označit, v historii českého filmu i divadelních podií. Vzpomínám na roli Vaška ve strhujícím hereckém duetu s Jaroslavem Marvanem z povídkového filmu Pět z miliónu. Snímek vznikl v roce 1959 a Jan Tříska byl teprve na začátku své kariéry. A už tehdy to vypadalo na to, že bude zářivá, hvězdná.

Narodil se v Praze a v Praze tedy také zemřel. Ovšem jeho životní cesta měla velkou objížďku a ty nebývají nikdy příjemné. Původem tanečník dal na doporučení Karla Högera aby, vzhledem k jeho hlasovým dispozicím, přestoupil mezi činoherce. Stalo se, vystudoval DAMU a okamžitě ho čekal Romeo a další krásné role v Národním divadle. A i ze zlaté kapličky, dovoluji si tvrdit, se dalo stoupat dále – Otomar Krejča zakládá kultovní Divadlo za branou. Jan Tříska do něj v roce 1966 odchází. Aby stoupal výše, aby si splnil své herecké sny a představy. Místo toho Krejčovo divadlo znamenalo pád. Divadlo bylo zakázáno, na indexu se ocitl Krejča a, především pak za svoje postoje v roce 1968, i Jan Tříska.

Byl ovšem v té době už nepřehlédnutelnou osobností, a tak se za ním vypravili příslušníci StB, oni „ochránci“ socialismu, kteří mu přitom škodili víc, než kdokoliv jiný, „aby kývnul a podepsal...“ Před jejich neustálým nátlakem tak herec i s manželkou Karlou Chadimovou nakonec odchází za oceán. Karla Chadimová se zde kumštu už nevěnuje, Jan Tříska po čase jistých úspěchů dosahuje, hraje na Broadwayi, zahrál si ve filmu i s velkými hvězdami. Ovšem dobýt Hollywood je pro Evropany obtížné – s řádnou nadsázkou lze říci, že to skutečně dokázaly jen tři zadumané Švédky a František Lederer z Karlína.

Domnívám se, že Jan Tříska zde sotva mohl uplatnit svoji největší devizu – brilantní češtinu, kterou si zachoval do konce života. Což dokázal při občasných návratech do vlasti. Je jistě smutné, že se našlo tolik malých, hloupých Čechů, kteří se do herce pustili dokonce i po jeho smrti. Úvahami, byl-li agentem či nebyl, si řeší své mindráky z toho, že po nich, pro jejich bezvýznamnost, nikdo nic nikdy podepsat nechtěl.

Jan Tříska nám zanechal na filmovém pásu mnoho ze svého umění. Připomeňme namátkou televizní Popelku, kultovního Radúze a Mahulenu, rovněž jeho populární úlohu v Záhadě hlavolamu, spoustu rolí v „malých“ filmech jako jsou Dva z onoho světa, detektivka Kde alibi nestačí... Samozřejmě k nim třeba zařadit jeho pozdější, bohužel už jen „pohostinská“ vystoupení v Praze, kde si třeba zahrál slavného učitele Hnízda v Obecné škole, či se svou geniální dikcí, vitalitou a neskutečnou pohybovou kulturou někdejšího tanečníka doslova řádil na Letních shakespearovských slavnostech ve hře Král Lear.

Pokud by ovšem mohl pokračovat místo někde u Hudsonu tady u Vltavy plynule ve své práci, mohlo toho být daleko více. Jsem přesvědčen, že by se zařadil mezi ony bardy, Kemry, Pivce, Hrušínské. Že se tak docela nestalo, můžeme si za to sami...

Autor: Jiří Vlastník
Zdroj snímků: Archív

Další neveselé čtení, tedy nekrology, najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku Arcusgallery