Povídka - Ivan Černý: Stará láska nerezaví

Uncategorised

0-------0-0-cerny-ivanWeb Putování za uměním rozšiřuje svůj obsah o seriál autorských povídek českých a slovenských autorů, či přesněji, v Česku a na Slovensku působících a píšících autorů. Jako dalšího představujeme novináře a spisovatele Ivana Černého a jeho povídku Stará láska nerezaví.

Novinář a spisovatel Ivan Černý (* 1949) publikuje od roku 1976. Z jeho tvorby připomínáme: První kolo, Obyčejná dobrodružství, Přístav bez lodí, Tváře bolesti, Krutý scénář či Pražský Modrovous nebo kupříkladu knižní triptych povídek o partnerských vztazích pod souborným názvem Inventura citů. Též mu vyšlo literární zpracování filmového scénáře populárního filmu z vinařského prostředí 2Bobule.

Ivan Černý se dlouhodobě rovněž specializuje na cestovní ruch. S žurnalistou Jiřím Bartošem napsal pro nakladatelství Olympia v roce 2002 knižního průvodce Bulharskem a v roce 2013 s publicistkou Ivanou Masákovou cestovatelskou rukojeť Turistické maximum.

Ivan Černý dlouhodobě zastával funkci předsedy České asociace novinářů a publicistů cestovního ruchu a v současnosti je šéfredaktorem časopisu na turistiku Krásy(nejen)Česka.

Rozpracovaný má rukopis Po stopách pravoslaví na Balkáně, který vznikl z jeho velké reportážní cesty při natáčení dokumentu pro ČT.

*** *** ***

Stará láska nerezaví

Několikrát se zakýval v hlubokém křesle, aby pak využil odstředivé síly a těžce vstal, přidržujíce se knihovny. Hřbety dlaní měl pokryté tmavými skvrnami, vysoko vystupovaly pletence žil. Okamžik čekal, až poleví bolest v kolenou, kyčlích i kříži. To, že již nikdy nezmizí, věděl dávno. Pokud přesáhla únosnou mez, tak sáhl po práškách. To se především stávalo při změnách ročních období a při zhoršujícím se počasí. Žil s tím již tak dlouho, že si nedovedl představit ani pár minut, kdy by ho něco netrápilo. Nebral to ale nijak tragicky a jeho oblíbená věta byla, že na „reuma a podágru se neumírá“. To ovšem nic neměnilo na jeho dalším bonmotu, se kterým se rád občas blýskl: stáří je zlé.

Bodání a pálení v kostech a kloubech konečně polevilo tak, že mohl dokonce bez hole vykročit do kuchyně. I bez pohledu z okna věděl, že dneska celý den proprší. Nevadí. Vaječnou omletu ještě svede, pak by chtěl začít dělat pořádek ve svém letitém archivu. Rozhodl se konečně jednou pro vždy vyhodit složky nejrůznějších materiálů, které kdysi potřeboval jako podklady ke svým článkům a reportážím, i výstřižky samotné. Koho by po půl století zajímaly zažloutlé novinové stránky s podpisem Iváňský, či značkou –Iv -, kterou používal nejčastěji. Bože, jaký on býval pedant. Nikdy nic nevyhodil, a co se o tom se svou ženou nahádal. Ta by nejraději každý zbytečný papír odnesla do sběru, on bazíroval i na poznámkových blocích, které dávno nebyly skutečně k ničemu.

Ženu má dávno na pravdě boží a teprve dnes se rozhodl splnit její staré přání a vše zlikvidovat. Napadlo ho, jakou by asi měla radost, a zda se na něho odněkud shůry dívá. Vydrželi spolu celých padesát let, než mu zemřela. Nemívali nijak idylické manželství, hádali se, ba i někdy poprali, také s nevěrou byl na štíru, jak to tak u lidí uměleckých či svobodných profesí bývá, ale vydrželi spolu až do jejího konce. Dokonce se na ni občas zlobí, že ho zde nechala samotného. A docela upřímně u dvojky červeného, na kterou si občas dojde do klubu, před přáteli přiznává, že se mu po ní stýská.

V myšlenkách rozklepl tři vejce na pánev, připravil si toustový chléb a sedminku másla. Nebyl žádný velký kuchař a vaření ho nikdy nebavilo, ale o sebe se uměl postarat. Základní jídlo vždycky zvládl. Do pečení by se ale nikdy nedal. To si raději koláč nebo zákusek koupil v mlékárně. To nic neměnilo na faktu, že rád jedl a uměl ocenit dobrou krmi, jak labužnicky říkal. Však také valnou část penze rozkutálel po hostincích, kde uměli omáčky, pečeni či nejrůznější speciality.

Po jídle umyl ty dva tři kousky nádobí, co našpinil a vrátil se do pracovny. Čím začít, přemítal. Logicky vzato, rokem padesátým. To se jako pětadvacetiletý mladíček s tvůrčími sklony a doktorátem z filozofie prvně dostal do novin. Už je to padesát let. Co rok, to tlustý diář, plně popsaný. Zabírají mu dva regály knihovny. Hlavní část jeho archivu. Kdyby chtěl psát paměti, bez toho by se tedy neobešel. Lidská paměť je totiž tuze ošemetná věc. Člověk velmi brzy zapomíná, nebo má tendence vše upravovat a předělávat k obrazu svému. Není nad poznámky. Stejně to ale vyhodí, koho by dnes zajímaly nějaké staré historky o lidech kolem novin?

Sáhl po prvním diáři z celé řady a zabořil se do kožené, staromódní klubovky. Ze hřbetu sfoukl prach a namátkou zabodl ukazovák kamsi doprostřed. Četl: pondělí. V deset ráno porada u šéfredaktora, po obědě univerzitní knihovna, příprava na reportáž z textilní továrny, večer volat Zdenku /Mánesova 25/, rande!

Rande bylo dvakrát podtržené. Přivřel oči, položil si diář na kolena a vzpomínal. Zdenka, Zdenička... chodili spolu téměř rok, už už to vypadalo na svatbu, ale pak se objevila „ta jeho pravá“, on ztratil rozum i srdce a se Zdenou se přes všechny její slzy a výčitky rozešel. Brzy poté se on oženil a ona, možná z trucu, se rovněž brzy vdala.

I po těch desítkách let věděl, jakou měla hezkou postavičku, brunetka se zelenýma očima, připravená se vždy smát jeho vtípkům na celou ulici. Mohli být spolu asi docela šťastní. Už tu také asi nebude... napadlo ho, i když dobře ze statistik věděl, že je naopak více vdov než vdovců. A i kdyby ještě žila, kde je jí asi konec?! Možná, že se i odstěhovala z Prahy, nebo dokonce mohla emigrovat z republiky, na rozdíl od něho měla příkřejší názory na tehdejší politický vývoj. Rozhodně ale nebydlí na Vinohradech, v Mánesovce, jak měl poznamenáno. Kdo by mohl vydržet takovou dobu v jednom baráku? Navíc se po devětaosmdesátém většina z těch paláců vrátila původním majitelům, řada lidí se stěhovala či byla vystěhována...

Seděl a přemýšlel. Možná ze zvědavosti, možná z nostalgie či docela jen tak z nudy ho přepadl extravagantní nápad. Pokusí se jí tam brnknout. Telefonní číslo bylo jistě mnohokrát pozměněno, ale podle adresy (Mánesova 25) by to mohlo při velkém kusu štěstí vyjít. Sáhl po telefonním seznamu a listoval. Zdena Fuxová, Zdena Fuxová, Zdena Fuxová... mumlal při tom, jako by zaklínal.

To snad není možné! Našel ji! Po celých padesáti letech. Nevěřícně civěl na droboučké písmo, pro jistotu ty dva řádky uzavřel do kruhu červenou tužkou, aby to snad za okamžik nepřehlédl. Zdena Fuxová, Mánesova 25, Vinohrady, Praha 2! Tak to stálo černé na bílém...

...a k tomu šestimístné telefonní číslo. Rozpačitě si, jak za mlada, projel prsty vlasy. Dnes již je měl řídké a bílé, kde jsou ty časy, kdy se mu v nich lámaly hřebeny? Podíval se po telefonním aparátu a váhal, zda má číslo vytočit, či nikoli. Nakonec v něm zvítězil reportér, vždyť to by byl přímo námět na povídku.

Ostatně, proč to nezkusit? Vždyť je to jen taková hra. Stejně to nevezme, nebo je to jen shoda jmen, také by to mohla být dcera nebo dokonce vnučka, která po „jeho“ Zdeně byt podědila. Ale co kdyby? Hlodal v něm červík zvědavosti. Za svůj dlouhý novinářský život mnohokrát zažil, jaké romány dokáže napsat sám Život. Svého času dělal kupříkladu rozhovor s mužem, kterého od neodvratného nacistického trestu smrti zachránilo vybombardování drážďanské věznice, nebo naopak psal o člověku, kterému lékaři omylem odebrali zdravou ledvinu, místo té nemocné. Jiný zase přežil srážku rychlíků jen díky tomu, že mu (smolaři starému) ten jeho spoj díky nějaké banální patálii ujel, kuriózní byl i případ jednoho venkovského lakomce, který si nechal složit padesát metráků uhlí a sedmnáctiletému chlapci z dětského domova za tu práci dal  místo několika desetikorun, na které se mladíček těšil, los, který  posléze vyhrál rovný milión. Tak by mohl ještě dlouho pokračovat. Konečně, nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi. Proč to tedy nezkusit? Co mu v tom může bránit? Ostych nebo stud? Nesmysl, po takových letech...

A tak se stalo, že začal vytáčet číslo. Po chvíli tútání se dočkal.

„Haló... prosím... haló...“

Čistota známého hlasu ho šokovala. Ihned se ho zmocnil pocit, že se píše rok padesát. Pět let po válce. Kvetou kaštany, on jde z univerzitky a právě si telefonicky se Zdenou potvrdili rande. Z lidského těla hlas stárne nejpomaleji. Překvapilo ho to, i když to teoreticky věděl.

„Haló... to jsem já... haló...“ náhle nevěděl, co říci. „Jsi to ty?“

„To... jsi ty...“ odpověď zněla jako ze záhrobí. „Nebo se jedná o nějaký špatný vtip?“

„Já... já... jsem to já…Zdeničko!“ vyhrkl náhle ve strachu, aby to nepoložila. „Ale jseš to ty? Fuxová?“

„Teď již zase Fuxová... jako za mlada... jeden čas jsem ale bývala Novotná...“ odpověděla mu, jako by to nevěděl, žena na druhém konci drátu, aniž se ho ptala po jménu. Což znamenalo, že ho zná. Že telefonujícího též poznala. „Odkud voláš?“

„Z Olšan!“ neodpustil si trošku černého humoru. Náhle se cítil, jako by mu bylo pětadvacet, když se Zdenkou chodil a ona na něm především oceňovala smysl pro nesmysl. Co oni  se spolu nasmáli!

„Oldo... Oldříšku...“ rozhihňala se právě tak, jak ji měl ve vzpomínkách nejraději. „Ty kluku...“

„Radši říkej: ty dědku!“

„Chlapi nestárnou...“

„To by ses, holka, divila!“ natřásal se u telefonu, jako by ho snad mohla vidět.

„Asi bych se divila, kdybych tě viděla...“ reagovala, jako by uměla číst myšlenky.

„Co nám brání, abychom se neviděli?“

„Pokud nejsi zadaný, tak nic. Snad až na můj šedý zákal!“

„To nic není. Já zase nemohu na nohy...“

„Nepovídej!“ smála se do telefonu. „Pamatuješ, jak jsi mne vždycky honil po Prokopském údolí?“

„A co bylo, když jsem tě dohnal?“ přistihl sám sebe, jak s ní flirtuje.

„Ne tak nahlas, nebo to uslyší manželka...“ změnila tón.

„Už jsem pár let vdovcem...“ zvážněl i on.

„A já léta rozvedená. Vrátila jsem se ke jménu za svobodna. Kdybych zůstala Novotná, tak jsi mne asi nenašel...“ pochopila, že ji asi nějakou náhodou objevil v telefonním seznamu.

„Moc rád bych tě viděl...“ kul železo, dokud bylo žhavé. „Tedy... pokud ti to nebude vadit...“

„Nechceš tedy přijít na nedělní oběd?“ živě zareagovala. „Ještě máš rád smetanové omáčky?“

„Ty si to pamatuješ?“

„Jak by ne. Na každém výletě sis dával svíčkovou. A pořád jsi mne nutil, abych se jí naučila vařit...“

„Moc ti nešla...“ již zase žertoval.

„Nedals´ mi příliš času na to, abych se to naučila...“ odsekla a on v duchu nevěřícně zakroutil hlavou. Ona mu ten rozchod snad dodnes neodpustila.

„Víš, bylo to nějak silnější než já...“ snažil se to zamluvit. „Nechtěl jsem ti ublížit...“

„No jó...“ vzpamatovala se. „Už je to pryč. Jestli zvládneš čtyři patra bez výtahu, tak tě v sobotu v poledne zvu na kuře na paprice. Svíčková to není, kde bych na ni, jako důchodkyně vzala, že jo...“ už se zase smála. „Ale garantuju ti, že se jen oblízneš!“

Málem že ji do telefonu neřekl „pa“ a „posílám pusu“.

Ještě si řekli pár úsměvných vět, ujistil jeden druhého, že ho rád slyšel, a jaká je to náhoda a položili.

Ten den již v prohlížení archivu nepokračoval. Dokonce ho přešla prvotní chuť ho zlikvidovat. Co kdyby náhodou přece jen chtěl napsat ty své novinářské paměti, jak šel život?  Co osobností z politiky, umění a kultury jen zažil. Na každého měl nějakou vzpomínku, perličku. Kdysi byl tento druh memoárové literatury oblíben. Ještě si to rozmyslí. Zmocnil se ho pocit, jako by mládl. To již léta nezažil. S tím psaním by to ostatně nebyl zas až tak špatný nápad. Ještě by všem ukázal, že není do starého železa. To ta představa schůzky se starou láskou mu osvěžila krev a prokysličila mozek. A snad i poněkud narovnala bolestí ohnutá záda.    

V sobotu dopoledne se pečlivě oholil, dlouho se přebíral chudým šatníkem, až našel přijatelné sako. Kalhoty připnul na šle. Chvíli váhal nad košilí, nakonec zvolil tenký rolák. Koneckonců, hodnotil výsledek v zrcadle na chodbě svého bytu, ač sice už dávno žádný mladík není, tak ve svých pětasedmdesáti nevypadá ještě nejhůř. Preventivně spolkl dva ipobrufeny šestistovky, aby ho bolesti zad tolik neohýbaly a po chvíli váhání si přece jen vzal hůl sebou. Není čas na hrdinství, marnivost musí jít stranou. Však ona ho Zdenička jistě pochopí.

Na náměstí Míru se zastavil u stánku s květinami, po dlouhé době ho zase jednou paměť dočista zradila. Nemohl si vzpomenout, jaké ji za mlada kupoval. Měla ráda růže, nebo karafiáty? Nakonec zvolil dárkové balení větvičky orchideje. Tím nic nemůže zkazit. Když spolu ještě chodívali, tak brával i sedmičku červeného. To teď už nemusí... zavtipkoval v duchu a opatrně nastoupil na jezdící schody eskalátoru metra.

Ze stanice Jiřího z Poděbrad to měl mírně z kopce, což jeho bolavým nohám vyhovovalo. Horší to bylo v samotném domě. Honosný činžák zdobila postava polonahých kariatid u vchodu. Kromě nové omítky se zde padesát let nic nezměnilo. Snad jen to, že ulici lemovaly všudypřítomné parkující automobily a letité akáty pomalu ale jistě zasychaly. Pamatoval, jak  vonívaly, když z jara kvetly.

První patro vystoupal vcelku dobře, ale ve druhém měl pocit, že zdolává Kilimandžáro. Ve třetím se již po každém druhém schodě musel zastavit a lapal po dechu. Přendával z ruky do ruky krabici s orchidejí, hůl mu překážela, pot máčel záda. Jestliže mu chůze do prvního patra trvala pět minut, tak do čtvrtého šel dvacet. Ale i tak si myslel, že to již nezvládne. Nakonec však vyhrál sám nad sebou,a celý sinalý se opřel o zvonek s vizitkou: Zdena Fuxová. Ještě před slabou hodinkou se těšil, jaký na ní udělá dojem, ty schody ho málem zabily. Nedovedl si představit, že by je měl šlapat každý den.

„Oldo…Oldříšku…“ otevřely se dveře a tam stála drobounká, bělovlasá stařenka. Poznal by ji snad jen podle hlasu a těch zelených, kočičích očí. I když už tolik, tolik vybledly a zvodnatěly.

„Zděndo...“ mazlivě komolil její jméno, jak v časech jejich největší lásky. „To je pro tebe...“

„Orchideje!“ vydechla. „To je krása!“

Vedla ho do předsíně, pokusil se naznačit zouvání, nedovolila mu to. Stačí, jen když se pořádně otře na vnitřní rohožce. Po tom absolvovaném výstupu se mu třásla kolena, frajeřina musela jít stranou a těžce se opřel o hůl. Přistoupila k němu, voněla nějakým, těžko definovatelným, ale jemu přes to známým parfémem. Položila mu prsty obou rukou na obličej a víc ho zkoumala, než hladila. Zároveň se přiznávala: „Kvůli tomu zákalu na jedno oko téměř nevidím…“

„Aspoň si nevšimneš, jak jsem sešel...“

„Vidím tě tak, jak za mlada...“ zavrtěla hlavou a on v ten okamžik cítil, jak mu do očí stoupají slzy. Cítil potřebu být na ní hodný a něžný, zlobil se sám na sebe, že ji tenkrát nechal a teď málem nepoznal. Vždyť to chce se jen víc soustředit.

„Ty jsi vůbec nezestárla...“ nechal se nasměrovat do kuchyně, kde byl slavnostně prostřený stůl.

„Ty lichotníku...“ cupitala před ním drobnými, stařeckými krůčky. „Ty asi vidíš ještě hůř, než já, viď?“

Posadila ho proti sobě, do čela jejich malé tabule a nejdříve servírovala polévku s játrovými knedlíčky. Kdyby se nebál, že už by nemohl hlavní chod, tak by si jistě přidal, jak mu chutnala. Zdena mu nandávala, vyprávěla, přidávala omáčku i knedlíky a zase vyprávěla. Celá začala rozkvétat, vracela se jí barva do tvářiček, připomínající seschlá jablíčka. Letmo se zmínila, že její nepovedené manželství bylo bezdětné, i on přikývl, že nezažil radosti ani starosti rodičovství. O to víc vzpomínali na jejich vztah, na mládí, na staré časy. Bavil ji historkami od novin, drby, klepy a klípky nejrůznějších kalibrů a ona se smála, až se zakuckávala. Pomalu se začalo šeřit. Když chtěla rozsvítit lampu, tak ji položil ruku na hřbet dlaně a poprosil, ať nechá šero. Udělají si černou hodinku.

Seděli proti sobě v letitých křeslech, tušil jeden druhého víc, než viděl. Pokojem se nesly jejich hlasy, které si skákaly do řeči, smály se a vtipkovaly. Náhodný, nezasvěcený chodec by si musel být jistý, že se tam za zdí bytu ve čtvrtém patře mají dva mladí lidé velmi rádi. Vždyť je tomu tak: stará láska nerezaví.

„...a já ti mu povídám: pane ministře, promiňte, to není oliva, ale manžetový knoflíček pana atašé...“

„Ó... ó... to je pikantní...“ chichotala se s dlaní přes ústa, jako dobře vychovaná slečna. “To bys měl napsat. Všechno to musíš napsat. Do hrobu si to jistě nevezmeš...“

„Myslíš, že by to někoho mohlo zajímat?“ měl radost, jak jí ty jeho historky zaujaly.    

„To si piš!“ hrála si v dobrém rozmaru se slovíčky.

„Nevím, jestli bych to zvládnul...“ našel v šeru dlaní její ruku. „Leda by... leda bys´...“

„Ano?“ nijak se nesnažila ze sevření jeho prstů vymanit.

„Leda bys´ byla mojí Múzou...“ bál se to říci nahlas, tak jen šeptal.

„Ráda... Oldříšku...“ pohladila ho volnou rukou po tváři. „Moc ráda budu tvojí Múzou... pozdní Múzou...“ neodpustila si.

V ten okamžik poznal její parfém. Levandule. Voněla právě tak, jako když ji prvně objal na louce plné kopretin v Prokopově údolí. Mlčky se už jen drželi za ruce a oba se nechávali unášet vzpomínkami do mladých let. Byl si jistý, že Zdena umí číst jeho myšlenky...

Připravil: art-tour.cz

Další povídky českých a slovenských autorů si můžete přečíst na webu Putování za uměním v kategorii Povídky a novely nebo na facebooku ArcusGallery